Je to paradox. Nyní, když bych měla mít na psaní blogu daleko více času, najednou docházejí slova i čas. Dochází nám i peníze, trpělivost, zásoby ve spíži? Zatím ne, chvála bohu. Ale je jen otázka času, kdy nám to všechno konečně dojde.
Ten úvod není katastrofický scénář dlouhé karantény. Jsem přesvědčena o tom, že to zvládneme a že když se uskromníme ve svých potřebách a ve své spotřebě, možná to všem nakonec trochu prospěje. Měla jsem na mysli, kdy nám to dojde v hlavě. Příčina a následek. Dobro a zlo. Solidarita a sobectví. Pokora a moc. Pořád si můžeme vybrat, na které straně chceme být. Radost nebo deprese? Povalování nebo tvrdá práce na svém zlepšení?
Jenže všechno má dvě strany, i každá strana mince má ještě dvě další strany. I když se rozhodnete svůj čas strávený doma využít produktivně, může vás zachvátit FOMO. Fear of missing out. Strach, že nám něco důležitého unikne. Protože najednou se vynořují další a další zdroje zábavy, vzdělávání, řízení, poslechu i virtuálních setkání. Ten viděl to a ten zas tohle a všichni dohromady viděli jsme moc. Kde začít? Co stihnout? Cvičit, vařit, věnovat se dětem, a ještě to všechno pokud možno sdílet na sítích. Ale než to stihnete, už tam budou další tipy na divadla, která jste vždycky chtěli vidět, na knihy online, které jste si vždycky chtěli přečíst.
A do toho je třeba několikrát denně aktualizovat ve své hlavě počet nakažených. Protože se všechno kolem mění jako za války. I když jsme v bezpečí domova a sledujeme v televizi něco jako Vrtěti psem ve zvláštním, aktualizovaném vydání. Kde je pravda? Zná ji někdo? Co je to vlastně pravda? Co lež? A co manipulace?
Útěky ke knihám, virtuálním toulkám galeriemi i divadlem na ploše počítače se snažím přenést do svého vlastního světa, kde mě nikdo nestraší a neovládá. Udělala jsem si plán, co musím udělat do práce, co budu každý den vařit a co chci v čase karantény ještě udělat navíc pro sebe.
Ale jsem na sebe hodná. Protože už vím, že velké plány jsou na nic.
Můžete mít sebelepší plán na změnu života, na zrození Úžasné Báry, jak přijde virus shůry, je po všem. Vis maior je položka v pojišťovacích smlouvách, která začíná nabírat konkrétní podobu. Z vidiny velké cesty je rázem vidina nezaměstnanosti. Místo plánované oslavy, které jsem věnovala tolik energie, času i peněz, bude patrně jen rodinný oběd. Už jsem to oplakala. A jdeme dál, protože nic jiného ani nezbývá.
Tak proč se v této bláznivé době bát, že něco zmeškám? Umytá okna už o víkendu smetl liják se sněhem. Všechny kurzy marketingu platí stejně jen pár měsíců, než se vymyslí nové metody a aplikace. K čemu nakupovat oblečení online, když jsem už týdny v teplákách a bez make-upu? Možná je ten pravý čas všechno pořád nesledovat, nevyčítat si nic, nenervovat se z toho, že ty dny letí jeden za druhým. Nehonit se za všemi lákavými nabídkami (kromě nabídky kvalitního sexu). Zkusme prostě jen být. To je samo sebou, že být sami sebou.
Vaše Bára (www.uzasnabara.cz)
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář