Články od Olga Skálová
Hurá! Schody, věže, zahrady a závrať
Bylo to v létě před téměř dvaceti lety, kdy jsme měli s manželem dovolenou ve stejném termínu, užívali jsme si krásného počasí a jezdívali jsme se koupat. Ke konci naší dovolené se obloha zatáhla a přišlo ochlazení. Ani nám to nevadilo a pro změnu jsme se rozhodli, že navštívíme nějaké pamětihodnosti, které všichni v rodině milujeme.
Světový den úžasných manželů
„Tak ty máš v neděli svátek,“ sdělila jsem svému muži při pohledu do kalendáře. „Co-že??!!“ ozvalo se od stolu, „víc než třicet let po svatbě, a ty nevíš, kdy mám jmeniny? To já! – no schválně, schválně, poslouchej!“ Načež na mě z patra vysypal všechna data narozenin a svátků a výročí celé rodiny, včetně letopočtů.
Kterak jsme překazili vznik konkurence Klementina
Ano, každý máme nějaké záliby. Velkou zálibou mého otce byla soukromá statistika. S železnou pravidelností si každý den zapisoval do kalendáře hned několik údajů: jakou teplotu mu ukázal venkovní teploměr, jaké bylo počasí a kolik vajec snesly naše slepice. Pak si vypracovával statistiky a údaje zanášel do nějakých nám nesrozumitelných grafů.
Dveře – nedoceněný dopravní prostředek
Maminčina máma se k nám přistěhovala, když mi byly necelé dva roky. S jejím příchodem se naší rodině obrátil život vzhůru nohama. Babička byla opravdový generál a dokázala nás všechny „postavit do latě“. Nutno ovšem podotknout, že mně občas procházelo i to, co by mí bratři odnesli pořádným výpraskem.
Předvánoční oslavy aneb noc plná pádů
„Hlavně po příchodu nedávejte klíče do zámku, aby se ostatní dostali domů!“ dával manžel ráno instrukce a pro jistotu nám to třikrát zopakoval. Byly dva dny před Štědrým dnem a všichni tři jsme ten večer vyráželi na svoje vánoční večírky: já s kolegy z práce, manžel se svými kolegy a podřízenými z jeho práce a dcera s bývalými spolužáky ze střední školy.
(Ne)Povedená emigrace
Kromě koček, psů, králíků a jednu dobu i holuba byly součástí našeho zvěřince pochopitelně i slepice. Táta je měl dost zajímavě vycvičené na zapískání, to spolehlivě přiběhly. Navíc za tátou chodily jako pejsci. Na obvyklé zavolání „na pipipi“ se tvářily nechápavě a na povel „kšááá!“ spolehlivě skákaly do náruče. Dost jsme tomu nerozuměli, ale nesnažili se to ani pochopit.