Vypadá to, že jsem nalezla zálibu v triolách. Co se děje? Proč beru schody po třech místo způsobného našlapování schůdek po schůdku? Cítím se jako vypsaná fixa.
Kolik slov dokáže člověk ze sebe vysypat, než mu žádná slova nezbydou? Poctivě jsem od poloviny května psala svůj denní blog, se střídavými vlnami zájmu čtenářů. Musela jsem se kontrolovat a nepsat všechno, co mi na mysl přijde, jako jsem to činila předtím ve svých soukromých denících. Záznamy ze života nahradily úvahy a příběhy ze života, ale ne nutně svázané s datem vydání. Nastal zmatek. Psát každý den blog, to zabere penzum času, zvláště když je člověk stále pomalejší jako já. A tak už nezbyl čas na záznamy skutečných pocitů a nálad a kus života a nápadů a pocitů jsem zase ztratila. Protože papír snese všechno, na rozdíl od internetu.
Někdy totiž taky musím žít. Brát inspiraci. Pracovat. Starat se o své bližní, nejen si z nich v blogu utahovat. A číst. Telefonovat s přáteli. Setkávat se se svými milými. Jít do divadla. Sledovat mistrovství světa v atletice. Zdřímnout si před spaním. A nedělat nic. I to je hodně důležité pro udržení rovnováhy ve světě, který se vás systematicky snaží shodit z koně. A tak když ty dny, kdy jen od rána do večera sedím u počítače a píšu, přesáhnou určitou mez, hlava vypíná. Black out.
Není to o disciplíně či zvyku, té železné košili. Je to o radosti, kterou chci cítit při všem, čemu věnuji svůj čas. Už ho není neomezeně mnoho, jak jsem si myslela ještě před pár lety. Ubývá ho. A sil taky.
Zní to asi hodně pesimisticky, ale neberu to jako stěžování si. Naopak. Měním se sama sobě před očima. Zpomaluju se. Často jen tak sedím a čumím. V hlavě prázdno. Jsou to krásné okamžiky totálního souladu s okolím, které vlastně neexistuje. Všechno kolem mě i ve mně jedno jest. Není to jako když zatáhnete za záchranou brzdu ve vlaku a všechno padá a sype se na hromadu. Je to jako ležet na hladině a jen tak si plout, bez námahy, s hlavou napůl ponořenou v teplé vodě a slyšet šumění vody a převracení kamínků na dně a zároveň tak napůl slyšet dění nad vodou. Denní snění, chcete-li to nějak pojmenovat. Flow. Meditace prázdnotou.
A tak když nevím, jestli psát deník nebo blog nebo napsat aspoň nákupní seznam, často se rozhodnu nedělat nic z toho. Nechám to být. Až to zase přijde, naskočím. Až budu mít z psaní aspoň malou radost každý den. Takže na shledanou. Buď zítra nebo za pár dní či za měsíc, těžko říct. Být úžasná znamená mít se ráda i se svými chybami a nelámat všechno přes koleno. Tak se zatím mějte krásně. Úžasně.
Vaše Bára (www.uzasnabara.cz)
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář