Italská spisovatelka Giulia Caminito (nar. 1988) kromě příspěvků do novin i časopisů píše knihy pro děti a dospělé. Její první román La grande A (Velké A, 2016) vzbudil pozornost čtenářů i kritiků a byl oceněn Premio Bagutta Opera Prima, Premio Berto a Premio Brancati Giovani. Třetí – s názvem Voda v jezeře není nikdy sladká získal v roce 2021 prestižní ocenění Winner of Premio Campiello a Winner of Premio Strega Off.
„Domov je tam, kde máš srdce“ vystihuje hlavní linku znepokojivého, dramatického děje ze začátku 21. století o životě chudé italské rodiny, kterou řídí pevnou rukou matka Antonie Colombová. Vychovává s manželem, který je po úrazu upoután na invalidní vozík, dceru, syna a mladší dvojčata. Jen na ní spočívá starost a vyčerpávající práce, aby zajistila základní potřeby a dopřála dceři studium. Žijí v nuzném suterénním bytě na okraji Říma, než se jim podaří přestěhovat se do sociálního bytu za městem poblíž jezera Bracciano.
Dospívající dcera Gaia zažívá jako outsider v nové škole, kam chodí děti chudých i bohatých rodičů, šikanu, zradu kamarádek i zklamání v lásce. Ztrácí také kontakt s bratrem Marianem. Cítí se odstrčená, osamocená, plní matčiny příkazy, a hlavně se neustále učí. Polyká všechen skrývaný vztek a její srdce se zatvrzuje.
„Roky jsem lhala, diskutovala, hádala se, vyjadřovala se beze slov, zlobila, předstírala lítost, urážela se, připadala si vysmívaná, ničila každého posměváčka, každou pomluvu, nedostatečnou pozornost, navazovala a ztrácela vztahy a znovu je zachraňovala a ztrácela. Zapomínala na své chyby, opakovala si, že trpím, že se mi pořád dějí nespravedlnosti, všichni mě musí respektovat, pochopit a tolerovat.“
Matka chce pro ni lepší život, než má sama a dělá pro to maximum, i když postupuje tvrdě a neústupně. Vůči synovi a dceři neprojevuje vřelé city ani nedodá odvahy, jen oponuje a staví hráze. Proti nim se dcera bouří po svém. „Měním se jako zmije na slunci a svlékám nevinnost jako mrtvou kůži, ale ona mi připadá pořád stejná, vytesaná do mramoru svého mateřství.“
Nakonec dochází ke katarzi rodinné soudržnosti i nepřímo projevované lásky, posílené překonáním těžkých zkoušek v důsledku napjatých vztahů, násilí mezi sociálně nerovnými i omezujícího vlivu dospělých v rodině, prohlubující nejistotu a nízkou sebedůvěru dospívajících.
Autorka v závěrečné poznámce své knihy, přeložené do dvaceti pěti jazyků, uvádí, že v příběhu těžila i z vlastních životních zkušenosti, aniž by tvořila biografii či autofikci. Jde o útržky mnoha životů, vyprávějící o tom, jak a kdy dospívala i o bolestech, kterým se vyhýbala i těch, kterými si prošla. Bravurně zachytila palčivou naléhavost sociálních i rodinných problémů. Vzpomínky na strach, frustraci a časté násilí v ní probudily potřebu o něm napsat, aby ho prozkoumala, přiblížila se k němu a lépe mu porozuměla.
„Psaní o násilí mi umožnilo rozpoznat prázdnotu, která ho často živí, zejména mezi mladými lidmi. Temnota, uzavřený prostor. Často neexistují žádné skutečné důvody, žádná konkrétní vysvětlení, jen prázdný prostor, který nelze vyřešit, který nelze zaplnit,“ říká Giulia Caminito ke svému nejnovějšímu dílu, jež bude ve čtenáři po přečtení dlouho doznívat.
Zdroj: redakce – Dana Vondrášková (autorské dílo)
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář