Už jsem tu mnohokrát zmínila svou snahu regulovat počet věcí, které vlastním. Nemáme malý byt, ale několik velkých pokojů, které jsou navzdory spoustě věcí, které jsme darovali, vyhodili nebo je manžel potají přesunul do přízemí, pořád zaplněné. Co do počtu u nás vévodí knihy (zejména moje), hrnky (zejména dceřiny), boty (zejména manželovy). A po dnešním úklidu šuplíkové skříně, která nešla zavřít od Kuvajtu napadení, přidávám na seznam ponožky.
Já vůbec netuším, kde se v mých šuplících vzaly desítky ponožek smotaných do ruličky. Jedna z těch ruliček zapadla pod nejspodnější šuplík, který nešel vytáhnout kvůli novým postelím vedle a nešel ani úplně zavřít, takže jsem se do něj pravidelně uhodila pokaždé, když jsem si potmě nedávala pozor. Dnes jsme v Akci Z vytáhli celou skříňku ven, pak šly ven šuplíky a pak šly ven ty ponožky. Jejich množství mi připadlo naprosto neuvěřitelné.
Začínám se snad podobat své babičce, která vzhledem k dlouhému životu a zkušenostem ze dvou světových válek a totality hromadila věci v krabicích na půdě na zlé časy?
Paradoxem je, že minimálně čtyři měsíce v roce žádné ponožky nenosím. A v zimě chodím nejraději v teplých punčocháčích, které se vejdou do každých bot a hřejí i pod sukní. Nelyžuju. Neběhám. Nesportuju. Ale mám ponožky pro naprosto každou příležitost. Lyžařské podkolenky se speciálním vyztužením a membránou. Troje tlusté ručně pletené oranžové ponožky ke krbu, který nemáme. Několik párů sibiřek. Nejméně deset párů měkkých ňuchňacích ponožek na spaní (spím zásadně bez ponožek). Krajkové ponožky do divadelních balerínek. A spoustu funkčních froté ponožek v té nesnesitelné výšce těsně k achilovce. Nenosím froté ponožky, pokud to není nezbytné, a to jen na delších túrách po městech, kdy už mám nohy tak odřené, že je potřebuju chránit silnou vrstvou měkké savé ponožky.
Našla jsem i Maruščiny ponožky, které obětavě zula v Chicagu, aby mě nedřely boty, zatímco ona chodila celý den v těch svých bosa. Ty si nechám na památku, protože takových lidí na světě moc není, co by upřednostnili vaše pohodlí před tím svým. Pak tu mám ponožky s avokády, které mi koupila naše Marťa. Kompresní podkolenky do letadla, které nikdy zaboha nemůžu najít, když je potřebuju. Ponožky s lurexem, které vypadají exkluzivně, ale pekelně kloužou a potí se v nich noha. Ale když stály tolik peněz, tak co s nima? Některé ruličky bych ráda přesunula do šuplíků dceři do pokoje, ale její šuplíky s ponožkama vypadají stejně.
Máme nějakou rodinnou úchylku? Když pohlédnu do skříně k manželovi, je mi to jasné. My jsme připraveni na světovou stávku ponožkářů, i kdyby trvala deset let.
On ani nemá šuplík. Ponožky v pytli zabírají polovinu skříně. Nosí asi troje pořád dokola, stejně jako já. Zbytek ponožek, čistých a nenošených, čeká na svou příležitost. Kde se u nás ale všechny ty ponožky vzaly? Je to otázka vpravdě vánoční. Zajímavé je, že u knih to neplatí. Čím víc jich mám, tím víc je miluju. Co na tom, že už je nemám kam dávat. Pořád ještě mám pár krabic na půdě. Nastrkám do nich všechny své ponožky a do šuplíků v ložnici naskládám nové knihy.
Vaše Bára (www.uzasnabara.cz)
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář