Rok: 2021

dyž jsme předevčírem jeli ze Zlína od holiče, seděli jsme v autobuse každý jinde. Kvůli podivnému střihu jsme se hrozně pohádali. Netuším, jaké dal kadeřnici instrukce, ale výsledek byl poněkud překvapivý.

Milí čtenáři, protože se psaním živím a ve volném čase už se nějak nemohu k další tvorbě donutit, budu se snažit překlenout autorskou krizi různými vsuvkami 🙂 Teď například povídkou z knihy Všemi smysly z roku 2014, v níž vzpomínám na narození své dcery. Za pár týdnů už jí bude 18

Do hlavy se mi dostanou miliony informací, které vůbec k ničemu nepotřebuju, a tak je nasávám a hned vypouštím v bláhové naději, že jsem se jich elegantně zbavila se zaklapnutím knížky.

Prohledala jsem celé auto. Půlkilové balení v zářivě bílém kelímku se nedá přehlédnout ani v mé Ježuře. Nikde nic. Podívala jsem se i pod pedály.

Nejdůležitější nakonec není, kde jste, ani jak moc zajímavostí jste nakonec doopravdy viděli, ale s kým jste ten vzácný čas, který na světě ještě máme, strávili.

Lehčí forma mi umožňuje skutečný stav věci občas maskovat. Přitom abnormalitu vysvětluje slovník cizích slov nejen jako nenormalitu, ale také jako zvláštnost, nepravidelnost, odchylku a – Bože chraň.

Jestli si chcete vybavit ten vzrušující pocit, když se připoutáte a pohlédnete z šišatého okénka letadla, vezměte teď hned svůj mobil a přepněte ho do režimu letadlo. Jak dlouhý bude váš let před přistáním, záleží jen na vás. Klidně můžete obletět celou planetu.

Už jsem psala o svém „pídění“ na naší hůře. V odkladišti dějin obyvatel tohoto domu se dají najít věci, které mají svůj unikátní příběh. Po těch se pídím a pátrám a kvůli nim jsem ochotná proměnit se v horníka, nosiče, průzkumníka a odvážlivce, který šátrá rukama v černých dírách v naději, že něco objeví.

Jsem od dětství náruživá čtenářka. Miluju knihy, jejich vůni, ohmatané hřbety, staré poznámky vepsané tužkou na okraj stránek. Miluju knihy tak, že nejsem ochotna se o ně dělit s nikým, opravdu s nikým.

Nejdůležitější je začít. Ne včera. Co bylo, bylo, to už nezměníme. Ne zítra. Zítřek nám nikdo neslíbil. Je jen dnes. Právě teď. Tak nebuď líný a běž tou horší, zato delší cestou. Uvidíš, že se ti v životě začnou dít zázraky.

Málokteré české slovo prošlo v posledních dvaceti letech takovým posunem významu jako zdánlivě neškodné slovo přítel – přítelkyně.

Bylo, nebylo. V dobách před Googlem si, milé děti, lidé psali dopisy. Pěkně ručně, vůbec ne stručně, na dopisní či jiný papír.

Nemáte za sebou velkou kariéru ani tučná konta, o která byste se nechtěli dělit. Máte obvykle jen sami sebe a společnou budoucnost, která buď vyjde, nebo ne. Každopádně za pokus to stojí.

A není to žádný banální sen, ale skutečné přání. Protože já si opravdu myslím, že usměvaví lidé to mají v životě snadnější. Úsměv otevírá lidská srdce.

Třicet let si na Karlově mostě sahám na křížek nedaleko sochy sv. Jana Nepomuckého. Někdo mi tehdy, když jsem do Prahy přijela poprvé a měla jsem tendenci věřit všemu, co mi napovídali ti, co tu byli už podruhé, prozradil, že si mám něco přát.

Tato stránka vznikla omylem. No vlastně… Chtěla jsem stránku www.uzaslabara.cz. Neměla jsem brýle a doménu jsem kupovala poprvé. A tak jsem koupila něco jiného, s rozdílem jediného písmenka. www.uzasnabara.cz. Vzala jsem to jako znamení. „Lidé by z toho šíleli, kdyby astronomové objevili novou planetu.

Desítky let jsem dostávala na narozeniny velké růže, přestože miluju luční kvítí či pestrobarevné jarní květy tulipánů, frézií, narcisů. Když loni přišel můj muž s něžným výrazem a kyticí vhodnou pro babičku k osmdesátinám.

Kniha Měj ráda sama sebe je druhým společným počinem spisovatelky Báry Baronové a fotografky Dity Pepe. Po příbězích neprovdaných žen v knize Slečny (2012) autorky opět zacílily na ženský element.

Myšlenka Zázračného rána opravdu není špatná. Ať už se rozhodnete dělat ráno cokoliv, na co už přes den nemáte čas, vždycky vás to nabije energií.

Naposledy jsem strávila pár hodin krásného slunečného dne přemítáním o výrobku zvaném „křtící hodinky“. Já nevím, jak vy, ale já jsem o ničem podobném nikdy neslyšela. Už přídavné jméno křtící ve mně vzbudilo zvědavost.

Každé jaro to začínalo stejně. Za poledního slunce bylo slyšet pukání zelených pupenů, které se skrz dřevo draly ven, na světlo, na vzduch, prosycený intenzivní vůní naděje, co beznadějně poskakovala z lístku na lístek a z člověka na člověka.

Noc s Andersenem je událostí pro všechny milovníky pohádek a náruživé čtenáře. My si z ní však uděláme Noc velkých příležitostí.

Asi nebude o nicnedělání, ale o dělání toho, co mě baví a těší s těmi, které miluju. Budu mít na to celou neděličku. Nebude bonusová, ale březnová.

Výhodou home office je pro mne hlavně 90 minut denně, které nestrávím na cestě do práce. Velmi usilovně se je snažím věnovat ráno i odpoledne tomu, abych nedělala nic. Neležím déle. Nesnídám déle. Snažím se udržet normální rytmus. A pak si místo za volant sednu do ušáku a vypnu motor ve své hlavě

Holka z Moravy se v Praze zamiluje a odjede za láskou přes oceán. Není sužována existenčními starostmi, přesto je zabydlování ve Washingtonu spojeno s řadou výzev a menších válek.

Kdybych měla shrnout jednou větou svůj dojem z knihy Terapie sdílením, zněla by asi takto: Díkybohu, že už nejsem mladá.

Víte, čemu se u nás říká hůra? Ano, je to nahoře. Na rozdíl od známějšího slova půda, která může být dole i nahoře, podle toho, o jaké půdě mluvíme. Když cituji filmovou hlášku: To je ale pěkná půdička!

Třeba když se jako já snažíte držet krok s moderními technologiemi a platíte telefonem. Telefonem, který se odemyká a platí pouze na základě Face ID, tedy scanování obličeje.

Sleduji přátele i konkurenci. Hledám nové impulsy u nových zajímavých lidí. A hlavou mi vždycky projde myšlenka na to, co dělají lépe než já. Závěr je už celkem na spadnutí: Umějí se lépe prodat.

Stále se držím moudré myšlenky, že se nemám trápit tím, co nemohu změnit. Přiznávám, trochu mi ale spadl řemen. Když se na něco rok chystáte, a pak je všechno jinak, je to velká škola pokory. Olympionici o tom ví své. Změnit to nemohou, uvnitř duše to

Je to paradox. Nyní, když bych měla mít na psaní blogu daleko více času, najednou docházejí slova i čas. Dochází nám i peníze, trpělivost, zásoby ve spíži? Zatím ne, chvála bohu. Ale je jen otázka času, kdy nám to všechno konečně dojde. Ten úvod

Už deset měsíců se chystám na Zrození Úžasné Báry. Pompézní přerod hlavní hrdinky z Popelky v Carevnu. Ale zatím to vypadá, že místo velkého tyjátru budu hrát bytové divadlo, a navíc zřejmě v ilegalitě. Je načase si obléct tričko Konce prokrastice. Bůh se směje našim plánům, tak to

Špulku od niti pověšenou na krku jsem jako správná obdivovatelka Pipi nosila už od dětství. Verzi se zlatou nití jsem měla u maturity a na potítku si ji půjčovali i ostatní spolužáci. Svírali jsme ji v ruce a dodávala nám odvahu. Pipi se nikdy nevzdává, ať to vypadá jakkoliv beznadějně. A já