Víte, čemu se u nás doma říká hůra? Ano, je to nahoře. Na rozdíl od známějšího slova půda, která může být dole i nahoře, podle toho, o jaké půdě mluvíme. Když cituji filmovou hlášku: To je ale pěkná půdička! Tady by se to věšelo! Všichni víme, že jsme na půdě pod střechou. Přesně tam, kde my máme hůru.
Když máte v domě hůru, máte spoustu krámů. Když je kam odkládat věci, budete je nahoru pod střechu nosit tak dlouho, až se půda zaplní tak, že je budete muset jednou, dvakrát za život zase všechny roztřídit, snést dolů a definitivně vyhodit. Pokud neskončí pod půdou v podzemí, tedy ve sklepě. Ten je ovšem menší a hlavně nižší. Pro člověk v předklonu je dost těžké nosit tam cokoliv jiného než zemáky (brambory), jabka (jablka) nebo špalky na topení. Pokud jde o sklep na lahve s alkoholem a hrnce s kysaným zelím, tak ty se nedávají do sklepa, ale do sklípku. Je to menší sklep před sklepem u prvního odpočivadla. Vypadá to složitě, ale náš dům není žádná novostavba. Stojí tu tak 150 let, možná i více. A některé neobývané části podle toho také vypadají.
Hůra je vysoká, prostorná, přehledná. Jenže k ní vedou velmi příkré, úzké, krátké a zatočené schody, navíc z poloviny zaskládané věcmi, které nepatří ani nahoru ani dolů a uvízly v meziprostoru. Jednou tu uvízl i můj muž s kamarádem a se skříní. V nejužším a nejzatočenějším místě se zasekli a nešlo to nahoru ani dolů. Pro nezávislého pozorovatele se smyslem pro absurdní humor to bylo čiré potěšení, ale přímí účastníci onoho incidentu nějak nebyli naladěni vidět věc z té veselejší stránky.
Od té doby se nahoru nestěhuje nic, co nejde nějak rozložit na menší kusy. Což je pro ty věci tragédie. Už je nikdy nikdo nesloží do toho okouzlujícího celku a zapadnou prachem už předem zcela rozložené.
Přestože topíme ve sklepě, nejvíce černého prachu je stále na hůře. Nedokážu to pochopit ani vysvětlit. Je třeba si obléct černé a staré věci, pevné boty a kadeře zakrýt čepicí. Jen tak jste připraveni otevírat staré krabice a hledat potmě boty, které mohou být kdekoliv, krabici s jehlami (zvlášť když na hůře máme i kupku sena) nebo staré učebnice, které zrovna teď nutně potřebuju. Největší potěšení ale skýtá prohlídka věcí opravdu starých, po babičce. Staré punčochy už se rozpadají, ale jejich balení předběhlo dobu. Knoflíky různých barev a velikostí jsou stále k dispozici pro příští Knoflíkovou válku. Jen mýdlo s jelenem už dávno došlo. Škoda, s tím nánosem černé špíny by si jádrové mýdlo poradilo jako nic.
Včera jsem si z hůry přinesla staré brýle po babičce, až budu mít o pár dioptrií více. Patentky v úžasném designovém balení a vyšívanou mašli, kvůli které si budu muset nechat ušít nové šaty. Mám se skvěle, protože je mi shůry dáno mít prostor pro hledání, nalézání, fantazii, inspiraci a snění o ateliéru pod střechou. Prostě pro všechny ty důležité části života, které ani v apatyce nekoupíš. Jak se to přísloví píše, určitě víte. Tak na závěr ještě přepis toho, jak se správně vyslovuje: [ˈkɔmʊ ˈnɛɲiː ˈzɦuːrɪ ˈdaːnɔ ˈfʔapatɪt͡sɛ ˈnɛkɔʊ̯piː]
Vaše Bára (www.uzasnabara.cz)
Další články z této rubriky
Buďte první kdo přidá komentář