Velké myšlenky si lidé odjakživa toužili uchovat v paměti. Vynořovaly se a zase zapadaly v zapomnění, než je někdo vykopal, ofoukal a vynesl na světlo boží. Tesaly se do skály, psaly na papyrus, tiskly v knihách a dnes můžete strávit celý život tím, že si budete číst citáty na internetu nebo číst stohy knih v knihovně.
Rozdíl je ovšem v tom, že původní tištěné myšlenky mají uvedeného autora, který musel být slavný a úspěšný, aby stál někomu za citaci. Na internetu stačí dát větu do rámečku a pověsit na Pinterest. Čím větší banalita, čím větší srdcerváč, tím více sdílení a emočního vypětí. A co chybí v pravopise, to nahradí štěňátka, západy slunce, děti v náručí nebo prsty složené do srdíčka. Vypadá to, že kdo nemá myšlenku, kterou by jiní sdíleli a citovali, jako by nebyl. Debil.
V mládí jsem si psala zajímavé myšlenky, citáty a verše do malého bloku, který nahradil původní památník. Co je to památník v tomto smyslu slova, to už asi mladé generaci nevysvětlím. Neumělé obrázky, často obkreslené, krásná myšlenka a podpis spolužáka či kamarádky. Na památku. Dodnes si pamatuji dvě nejoblíbenější citace, které nechyběly v žádném památníku v okruhu sto kilometrů:
1. Můžeš kreslit, můžeš psát, ale listy netrhat.
2. Na poslední list ti píšu, protože tě ráda mám. A kdo tě má ještě radši, ať ti píše o list dál. (Jednou jsem napsala do památníku za tento citát na poslední straně vzkaz na zadní desky. Autorce malovaného citátu ani majitelce památníku to nepřipadalo vtipné. Mně velmi.)
Takže jsem si pořídila vlastní památník, který jsem neposílala po třídě se žádostí o zápis a kresbičku, ale který jsem nesdílela dlouhá léta vůbec s nikým. Byl to můj citátník plný velkých emocí a silných myšlenek. Dodnes ho mám a občas v něm s pobavením listuji. Je dokladem toho, co jsem četla nebo poslouchala, v jakém duševním rozpoložení jsem se nacházela – věřte mi, kdybyste ještě psali rukou, poznali byste to taky.
Přepisováním oblíbené poezie, myšlenek, citátů i celých odstavců z knih jako by část toho přešla do mne. Žádné ctrl+c, ctrl+v. Strávila jsem tím hodiny času, a rozhodně toho nelituju. Jak napsal římský řečník a spisovatel Plinius:
Mnoho čti, piš a přemýšlej, abys mohl hovořit, kdy budeš chtít.
Závěr dne #312 zní: Podepisujte si své myšlenky a šiřte je. Až se objeví bez vašeho jména na nástěnce s koťátky jako dílo někoho pinteresantního, budete opravdu slavný.
Vaše Bára (www.uzasnabara.cz)
Buďte první kdo přidá komentář