Dobrý den

Dobrý den
Foto: Freepik.

Jedna ze základních společenských vět, která by nás měla provázet celý život. Člověk se mimo jiné od ostatních živočichů na naší planetě liší i tím, že zná a dodržuje určité společenské normy. Tak jsem byla vedena, tak jsem vedla své děti a tak jsou vedena má vnoučátka.

Patřím ke generaci, která je ještě mladá natolik, aby mohla pomáhat svou prací k růstu našeho národního hospodářství, ale přeci jen, už jsme mladí dlouho. Pamatuji doby, kdy vejít do obchodu, na úřad, do školy atd. bez pozdravu, bylo nemyslitelné. Obzvlášť u nás, na vesnici, opomenutí opravdu nestálo za pozdější kázání od rodičů, protože vždy se našla „dobrá duše“, která nedostatek předala rodinné radě. Hlavně ale nám byli dospělí v našem okolí sami příkladem.

Rodiče první zdravili, kam jsme přišli, protože „my vcházíme a je slušnost pozdravit“. Paní učitelky a páni učitelé při příchodu do třídy zdravili slovně, my povstáním a nikdo to nebral za nějakou „buzeraci“, ale jako slušnost. Pokud došlo k setkání, třeba jen na ulici s někým známým, nepamatuji si, že by dospělí (nebo my děti) nepozdravili – pokud ano, jen tak to neprošlo, protože to bylo neslušné.

Proto je mi dnes smutno, že se vytrácí tato základní lidská společenská slušnost.

Pracuji s dětmi a na naše pracoviště přicházejí často celé školní třídy. Bohužel stále více se mi stává, že ani při setkání face to face nepozdraví na první dobrou ani paní učitelka, natož pak děti. Přitom stačí, že pozdravím první já a děti se „chytnou“, pozdraví, no, pak se přidá i paní učitelka.

Přijde máma s dětmi na něčem se domluvit a „zapomene“ pozdravit – když pak pozdravím já první, vyhubuje dětem, že nepozdravily, ale sebe vynechá. Vstoupím do autobusu předními dveřmi, pozdravím, od volantu se občas ozve odpověď „dobrej“, většinou však jen: „Tak kam?“

Pokud jdu do malého obchodu, tam vzájemný pozdrav a slušné oslovení ještě probíhají, ale v supermarketech snad není ani s kým komunikovat. Přesto se snažím zásadu pozdravu a oslovení dodržovat alespoň u pultového prodeje nebo u pokladen, pokud nejsou samoobslužné.

Není to stále, ale děje se to častěji, než by asi mělo. Nedávno jsem takovéto nezdravení absolvovala v jednom dnu vícekrát, a tak jsem téma otevřela u kávy s kolegyněmi. Přidaly se na mou stranu, dodaly několik svých situací a v tom přichází nezávisle na sobě od tří z nich mladá generace. První i druhé „dítě“ ve věku středně těžké puberty poměrně hlasitě zdraví a všichni to kvitujeme s povděkem, že „naše“ děti to umí. Pak přichází třetí „dítě“, nejstarší, nejdéle s námi všemi v kontaktu, studující na učitelku a NIC, prostě jen projde. Její máma vstává a neříká taky NIC a my ostatní? NIC.

Možná proto se slušnost vytrácí, protože proti tomu neděláme NIC.

Zdroj: redakce – Zdena Mášová (autorské dílo)

Další články z této rubriky

Stáří má svou cenugutentor-overlay

Stáří má svou cenu

Nejde o Zlatý globus nebo Českého lva, ale přesto o cenu životní. Nikdo totiž neví tolik jako babička nebo dědeček,…
gutentor-overlay

Stačí maličkost

Cítíte to někdy taky? Abychom byli pro své blízké vzorem i motivací, abychom měli dost fyzických sil, potřebujeme „dočerpat“ své…
Doba „penízová“gutentor-overlay

Doba „penízová“

Měli jsme dobu kamennou, železnou, bronzovou. No a teď mám pocit, že máme dobu „penízovou“. Stále jen slyším, kolik to…
Co chcigutentor-overlay

Co chci

Myslím, že každý už to zažil. Najednou se ocitnete na rozcestí, máte udělat nějaké rozhodnutí, máte vyjádřit svůj postoj nebo…
Zamyšlená žena.gutentor-overlay

Glosa: Chtěla bych být

Chtěla bych být pro své blízké Gottem. Stejně jako On, být nezapomenutelná a svým způsobem nenahraditelná. Být člověkem. Být třeba…
Obrázek staré televizegutentor-overlay

Světový den televize (21. 11.)

Stala se před více než šedesáti lety nedílnou součástí mnoha domácností. Díky ní se nejen pobavíme, můžeme se i vzdělávat,…
Starší žena.gutentor-overlay

Jak zůstat člověkem

Možná znáte přísloví „člověk člověku vlkem“. V dnešní době se mi zdá, že se to bohužel část našich spoluobčanů snaží…
Detail rukou dítěte a dospělého.gutentor-overlay

Co mi nikdo neřekl

Vždy jsem „věděla“, že až já budu mámou, budu si to užívat, budu chápavá, laskavá a prostě dokonalá. Nikdo mi…

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*