Leo Rosten: Jidiš pro radost

Leo Rosten jazyk jidiš, jímž kromě americké angličtiny mluvil, přibližuje erudovaně, s láskou, citem i humorem. Jidiš k židovské kultuře neodmyslitelně patří a říká se, že nejlépe ho chápou Židé a Češi. Autor nás s ním seznamuje nejen v prostém překladu, ale v širším kontextu, a to nikoliv suchopárně, ale jak je jeho dobrým zvykem, s nadhledem, humorem a často v překvapivých souvislostech.

V heslu „mame-lošn“ vysvětluje Rosten jeho zajímavý původ. Na rozdíl od hebrejštiny – jazyka otců -, v níž byly psány Svaté knihy dostupné pouze mužům, je jidiš „mateřským jazykem“ domova, jímž se planě nežvaní, ale mluví otevřeně, od srdce. Jde tedy o dva rozdílné jazyky. Autor přirovnává jidiš k Robinu Hoodovi mezi jazyky. „Krade lingvisticky bohatým, aby obdaroval chudá ptáčata, která poprvé vylétla z hnízda.“ Podobně to vyjádřil žurnalista Charles Rappaport: „Mluvím deseti jazyky – ty všechny v sobě skrývá jidiš.“

Přes sto dvacet hesel neobyčejného slovníku obsahuje i některá slova užívaná také v češtině: mešuge, košer, pupik apod. Mnohdy překvapí jejich pravý smysl i možnosti využití. Autor osvětluje vznik vybraných slov a jejich význam ukazuje na příkladech v příslovích, anekdotách i příhodách ze života. Vysvětluje i jejich symbolický dosah. Například „pajes“, pejzy, jež nosí ortodoxní Židé, měly mimo jiné připomínat „okraje polí v době žní, jež podle tradic zůstávaly neposečeny, aby na nich paběrkovaly vdovy, sirotci a cizinci.“ U slova „nébich“ (nebohý) uvádí několik příkladů užití, mezi nimi i tento: „Nébich zaparkoval v rušné ulici v Tel Avivu, právě když šel kolem strážník. „Smí se tady parkovat?“ zeptal se. „Nesmí,“ odpověděl strážník. „Jak to? Podívejte se, co jich tady parkuje! Ti snad smějí?“ „Ti se mě neptali.“