Fejetony a zamyšlení

Od mala patřím k těm podivínům, kteří dokáží číst knihu celou noc a nevnímat svět kolem sebe. Dokážu si ten pocit vlastního světa vznikajícího v mé hlavě řádek po řádku ještě stále vybavit, tu euforii, ten rauš. Jen už jsem hodně dlouho takovou knihu, která by

V rámci zachování duševního zdraví je někdy lepší zprávy z domova ani ze světa moc nesledovat. Někdy se vám ale mohou otevřít nové obzory a můžete poznat nové způsoby, jak si duševní, v tomto případě spíše duchovní kondici udržet. Tak jsem se dozvěděla, že na trh přichází první

Pracovala jsem v životě už na řadě míst a pro spoustu různých společností a organizací. A jak to tak vypadá, výčet mých pracovních zkušeností ještě není ukončen. Aktuálně sbírám zkušenosti ve výrobě nízkoteplotních topných systémů. Je ze mě čerpadlářka. Moji zaměstnavatelé byli třeba: JZD Rudý říjen a jeho zpravodajský

Viděla jsem v knihkupectví namačkané vedle sebe dvě knihy. Zázračný úklid od Marie Kondo a Jeď dál od Austina Kleona. Koupila jsem si tu druhou, mimochodem čtvrtou ze série. A dočetla jsem se, že ta druhá kniha se té první tak trochu vysmívá. To mě pobavilo. Teď se v regále

Tvořivost není rovná přímka s jasným začátkem i koncem, ale spíše smyčka, která nás pokaždé, když něco dokončíme, vrací na start. Kdo nezažil muka hodin nad listem prázdného papíru, kurzorem tepajícím na monitoru, pocity vyhoření, zmaru a prázdnoty, ten nepochopí. Tuto krásnou definici jsem bohužel nenapsala

Sedím ve vlaku, který mne ojíněnou krajinou unáší směrem ku Praze. Zapomněla jsem si doma brýle, takže jsem přečetla v novinách všechny palcové titulky, podívala jsem se na fotky a z palubního menu vybrala to, co znám i bez čtení. Na dívání se z okna brýle nepotřebuju, a je to naprosto senzační. Počítač

Bláznivý, šílený, nenormální, děsivý, nekonečný. Tak popisovali rok 2020 lidé, kterým se život loni otočil nečekaným směrem. Už aby skončil, přáli si svorně. Já však budu na uplynulý rok vzpomínat s radostí a vděkem. Byl to rok, který mě vrátil domů ve všech významech tohoto

Chemie je vědou mimo moje chápání. Pamatuju si pouze pro život zásadní informaci, že kyselina se leje do vody. A historku o tom, jak si dva chemici v domácnosti psali vzkazy pomocí periodické soustavy prvků. Na lístečku na stole bylo napsáno: Cu. Jasné jako facka, že jo? Prostě měď, latinsky

Taky je vám někdo sympatický, jen co vejde do místnosti, zatímco někdo druhý vám přijde nesnesitelný ještě dřív, než otevře pusu? Teorií o tom, jak lidské tělo funguje, je mnoho, a každý má tu svou, které věří. Já třeba věřím na energetické vlny, které

Kdyby se měl někomu postavit pomník, byla by to moje maminka. Ona je neuvěřitelná a socha v nadživotní velikosti by měla být ze zlata. Nechtěla jsem, aby nám doma pomáhala s úklidem po tom velkém třesku, protože sama má práce nad hlavu s péčí o tatínka. A tak dnes v poledne

Pokud opět postrádáte několik blogů, jste v obraze. Kromě dvou dnů hledám i klíče od auta, zubní kartáček, kaktus a rám na obraz. Zatímco věci i dny mizí v červí díře, děti přibývají. Do skříně s alkoholem jsem si už proklestila cestu. Tak na Toníčka! Poslední, tedy doufám, zmínka o malování v našem

Mé životní číslo je 1. Slunce. Ze všech charakteristik čísla, které vypočítáte prostým součtem všech číslic ve vašem datu narození, mě nejvíce fascinují údajné sklony k vůdcovství. Osobní váhavost a obtíže v hledání vlastní cesty? Určitě!  Malá pomoc a podpora z vnějšku? Velmi často! Osamělost? Ano, bohužel ano.

Snažím se psát blog časně ráno, když jsem ještě naplněna klidem a mírem. Vidím svět pozitivněji, dokud spí a včerejší křivdy jsou zapomenuty. Protože jak se to kolem začne probouzet, je těžké nevyřídit si ve svém deníčku své účty s každým, kdo mě zrovna vytočí. Dnes jsem

Celá léta sním o tom, že vydám vlastní knihu. Už jsem se dostala do části jedné, pomohla jsem na svět asi dvanácti publikacím jiných autorů a můj hlas uslyšíte ve sboru na čtyřech cd nosičích. Až teď jsem zjistila, že mou fotku najdete i na titulní straně knihy. Byl

Psát každý den je těžké. Těžší, než jsem čekala. Najít čas, kdy psát a editovat web. Najít témata, která se nebudou stále dotýkat jen mých blízkých a mého aktuálního emocionálního stavu. Snažit se být Úžasnou Bárou každý den je prostě dřina. Musím se vyrovnávat se spoustou

Vypadají podobně, znějí podobně, ale jejich význam vnímám naprosto jinak. Slova osamělost a samota mohou působit jako nežádoucí jevy v našich životech. Je tomu skutečně tak? Být sám – sama o samotě, na tom nevidím vůbec nic špatného. Pokud nejste extrémní extrovert, který potřebuje

Ten novinový titulek mě fakt zaskočil. Začínají dvacátá léta. Na rozdíl od let desátých, která byla v tomto i minulém století spíše nevýrazná, za pár dní začíná dekáda, která dosud označovala bezstarostný životní styl, jazz, dobu krásné módy a lesk večírků a divadel. Jaká budou ta nová

Myslím, že mám dost čtenářů – svědků na to, že píšu svůj blog denně. Cvičná kontrola countdownu ale opět ukázala, že mi tři dny chybí. Tři dny, které jsem ztratila někde v těch záhadných časoprostorových skulinách. Jako by vám dnes někdo řekl,

Rodinné návštěvy a všelijaká vánoční kulturní povyražení mi zabraly celé dva dny, takže fakt nebylo kdy psát. Pak jsem zase byla vytočená a nahněvaná na sousedy, takže jsem se potřebovala nejprve uklidnit, abych si tady jen nevylívala svá osobní trápení. Je přece tolik zajímavějších

Těsto na perníky? Mám! Těsto na vánočku? Jasně! Už od rána kyne u topení. Tak ještě sbalit vál, váleček, mouku, vajíčko, zástěry a všechno to odvézt do cizího města, tam to upéct a nechat sníst cizím lidem. Takto vypadá ideální den naší rodiny. Protože Bača peče vánočku

Největší inspirací spisovatele a každého milovníka příběhů jsou sami lidé kolem nás. Ať už je známe nebo jen vedle nich sedíme v restauraci, v čekárně, ve vlaku. Ať se nás přímo dotýkají nebo se dějí zcela neznámým lidem. Historky ze života jsou tak šílené, že byste je nevymysleli ani

Víte, jaké to je, když máte konečně chvilku času jen pro sebe? Káva voní, knížka i brýle čekají, až se s nimi vnoříte do společného světa příběhů. Jen si sednout do stínu a být chvíli v klidu, sami se sebou a svými literárními hrdiny, se zrnky skvělé kávy čerstvě pomleté a uvařené

Jednou za čas začnu s generálním úklidem. Vymetám pavučiny ze všech možných koutů, nekompromisně vyhazuju nebo nepotřebné daruji potřebným, vysypávám koš, třídím věci do složek a uklízím si je tam, kde je nikdo nenajde. Čtu si poštu a snažím se odpovídat důležitým nebo milým lidem (jsou to

Kulatý den mého coutdownu tak trochu vyzývá (brzy, jazyk, nazývati, Ruzyně) k rekapitulaci. Co se událo za prvních 65 dní mé Výzvy#365? Je to cesta do pekel marnosti nebo jsem se někam posunula? Jak říká můj tata, RADŠI NEVÍM. Já totiž nejsem sama se sebou nikdy spokojena.

Věřte, nevěřte, ztratila jsem jeden den života. Tedy, obrazně. Stačí vyměnit telefon, a dějí se fakt divné věci. Některé apky skáčou z jednoho telefonu do druhého samy jako žabky. Některé vymazlené a perfektně fungující vychytávky však nenávratně zmizí. Že se při přenosu některé kontakty ztratí, s tím

Mám za sebou prvních padesát dní své #Výzvy365. Jsem na sebe pyšná za to, že jsem vytrvala a skutečně denně píšu, jak jsem si předsevzala. To je skvělé a klepu si na rameno. Není to úplně lehké, ale proto to má význam. Alespoň pro mne, představitele neukázněnosti,

Kdyby se konalo mistrovství světa v sebedestrukci, a termín padl zrovna do mého černého období, myslím, že bych rozhodně skončila na bedně. Nikdo mi nedokáže tak zničit den jako to dokážu já sama. Ještě není tak zle, když o tom dokážu psát a dívat se na to s nadhledem, ale

Probudila jsem se dnes uprostřed noci s utkvělou myšlenkou, která mi nedala spát. Všechny mé nejbližší kamarádky mají normální nebo malé nosy. Některé dokonce nosíky titěrné, v drobných hubených obličejících. Já mám silný rovný nos, prostorově výrazný. Proč zase musím vybočovat z řady? Říká se,

Kdybyste věděli, že uspějete, do čeho byste se v životě pustili? Co byste udělali jako první? Žít tak, jako by nic nebylo nemožné, je fascinující návod k naplnění života. Jenže automatický kritik v naší hlavě je silnější než pud sebezáchovy. Neblázni, ztrapníš se. Selžeš. Přijdeš

Blog, zvláště ten autorský, deníkový, je taková brána do duše. Sdílím tady veřejně řadu svých pocitů, zážitků, nápadů, zkušeností. „Jako bych s tebou mluvil nedávno,“ shrnul pocity mnoha pravidelných čtenářů Tom, který stál u zrodu těchto stránek a který mi vylepšuje statistiku čtenosti z USA.

Tak přišel první mráz. Ty dva nejkrásnější muškáty, které mi včera bylo líto ostříhat a zazimovat, jsou teď pokryty jinovatkou a jejich krása zamrzla v němé výčitce. Mně je taky zima a dalších pár měsíců bude. A koho to zajímá? Jo dřív, to bývávaly jiné