Střípky Úžasné Báry

dyž jsme předevčírem jeli ze Zlína od holiče, seděli jsme v autobuse každý jinde. Kvůli podivnému střihu jsme se hrozně pohádali. Netuším, jaké dal kadeřnici instrukce, ale výsledek byl poněkud překvapivý.

Milí čtenáři, protože se psaním živím a ve volném čase už se nějak nemohu k další tvorbě donutit, budu se snažit překlenout autorskou krizi různými vsuvkami 🙂 Teď například povídkou z knihy Všemi smysly z roku 2014, v níž vzpomínám na narození své dcery. Za pár týdnů už jí bude 18

Do hlavy se mi dostanou miliony informací, které vůbec k ničemu nepotřebuju, a tak je nasávám a hned vypouštím v bláhové naději, že jsem se jich elegantně zbavila se zaklapnutím knížky.

Prohledala jsem celé auto. Půlkilové balení v zářivě bílém kelímku se nedá přehlédnout ani v mé Ježuře. Nikde nic. Podívala jsem se i pod pedály.

Nejdůležitější nakonec není, kde jste, ani jak moc zajímavostí jste nakonec doopravdy viděli, ale s kým jste ten vzácný čas, který na světě ještě máme, strávili.

Lehčí forma mi umožňuje skutečný stav věci občas maskovat. Přitom abnormalitu vysvětluje slovník cizích slov nejen jako nenormalitu, ale také jako zvláštnost, nepravidelnost, odchylku a – Bože chraň.

Jestli si chcete vybavit ten vzrušující pocit, když se připoutáte a pohlédnete z šišatého okénka letadla, vezměte teď hned svůj mobil a přepněte ho do režimu letadlo. Jak dlouhý bude váš let před přistáním, záleží jen na vás. Klidně můžete obletět celou planetu.

Už jsem psala o svém „pídění“ na naší hůře. V odkladišti dějin obyvatel tohoto domu se dají najít věci, které mají svůj unikátní příběh. Po těch se pídím a pátrám a kvůli nim jsem ochotná proměnit se v horníka, nosiče, průzkumníka a odvážlivce, který šátrá rukama v černých dírách v naději, že něco objeví.

Jsem od dětství náruživá čtenářka. Miluju knihy, jejich vůni, ohmatané hřbety, staré poznámky vepsané tužkou na okraj stránek. Miluju knihy tak, že nejsem ochotna se o ně dělit s nikým, opravdu s nikým.

Nejdůležitější je začít. Ne včera. Co bylo, bylo, to už nezměníme. Ne zítra. Zítřek nám nikdo neslíbil. Je jen dnes. Právě teď. Tak nebuď líný a běž tou horší, zato delší cestou. Uvidíš, že se ti v životě začnou dít zázraky.

Málokteré české slovo prošlo v posledních dvaceti letech takovým posunem významu jako zdánlivě neškodné slovo přítel – přítelkyně.

Bylo, nebylo. V dobách před Googlem si, milé děti, lidé psali dopisy. Pěkně ručně, vůbec ne stručně, na dopisní či jiný papír.

Nemáte za sebou velkou kariéru ani tučná konta, o která byste se nechtěli dělit. Máte obvykle jen sami sebe a společnou budoucnost, která buď vyjde, nebo ne. Každopádně za pokus to stojí.

A není to žádný banální sen, ale skutečné přání. Protože já si opravdu myslím, že usměvaví lidé to mají v životě snadnější. Úsměv otevírá lidská srdce.

Třicet let si na Karlově mostě sahám na křížek nedaleko sochy sv. Jana Nepomuckého. Někdo mi tehdy, když jsem do Prahy přijela poprvé a měla jsem tendenci věřit všemu, co mi napovídali ti, co tu byli už podruhé, prozradil, že si mám něco přát.

Tato stránka vznikla omylem. No vlastně… Chtěla jsem stránku www.uzaslabara.cz. Neměla jsem brýle a doménu jsem kupovala poprvé. A tak jsem koupila něco jiného, s rozdílem jediného písmenka. www.uzasnabara.cz. Vzala jsem to jako znamení. „Lidé by z toho šíleli, kdyby astronomové objevili novou planetu.

Desítky let jsem dostávala na narozeniny velké růže, přestože miluju luční kvítí či pestrobarevné jarní květy tulipánů, frézií, narcisů. Když loni přišel můj muž s něžným výrazem a kyticí vhodnou pro babičku k osmdesátinám.

Kniha Měj ráda sama sebe je druhým společným počinem spisovatelky Báry Baronové a fotografky Dity Pepe. Po příbězích neprovdaných žen v knize Slečny (2012) autorky opět zacílily na ženský element.

Myšlenka Zázračného rána opravdu není špatná. Ať už se rozhodnete dělat ráno cokoliv, na co už přes den nemáte čas, vždycky vás to nabije energií.

Naposledy jsem strávila pár hodin krásného slunečného dne přemítáním o výrobku zvaném „křtící hodinky“. Já nevím, jak vy, ale já jsem o ničem podobném nikdy neslyšela. Už přídavné jméno křtící ve mně vzbudilo zvědavost.

Každé jaro to začínalo stejně. Za poledního slunce bylo slyšet pukání zelených pupenů, které se skrz dřevo draly ven, na světlo, na vzduch, prosycený intenzivní vůní naděje, co beznadějně poskakovala z lístku na lístek a z člověka na člověka.

Noc s Andersenem je událostí pro všechny milovníky pohádek a náruživé čtenáře. My si z ní však uděláme Noc velkých příležitostí.

Asi nebude o nicnedělání, ale o dělání toho, co mě baví a těší s těmi, které miluju. Budu mít na to celou neděličku. Nebude bonusová, ale březnová.

Výhodou home office je pro mne hlavně 90 minut denně, které nestrávím na cestě do práce. Velmi usilovně se je snažím věnovat ráno i odpoledne tomu, abych nedělala nic. Neležím déle. Nesnídám déle. Snažím se udržet normální rytmus. A pak si místo za volant sednu do ušáku a vypnu motor ve své hlavě

Holka z Moravy se v Praze zamiluje a odjede za láskou přes oceán. Není sužována existenčními starostmi, přesto je zabydlování ve Washingtonu spojeno s řadou výzev a menších válek.

Kdybych měla shrnout jednou větou svůj dojem z knihy Terapie sdílením, zněla by asi takto: Díkybohu, že už nejsem mladá.

Víte, čemu se u nás říká hůra? Ano, je to nahoře. Na rozdíl od známějšího slova půda, která může být dole i nahoře, podle toho, o jaké půdě mluvíme. Když cituji filmovou hlášku: To je ale pěkná půdička!

Třeba když se jako já snažíte držet krok s moderními technologiemi a platíte telefonem. Telefonem, který se odemyká a platí pouze na základě Face ID, tedy scanování obličeje.

Sleduji přátele i konkurenci. Hledám nové impulsy u nových zajímavých lidí. A hlavou mi vždycky projde myšlenka na to, co dělají lépe než já. Závěr je už celkem na spadnutí: Umějí se lépe prodat.

Stále se držím moudré myšlenky, že se nemám trápit tím, co nemohu změnit. Přiznávám, trochu mi ale spadl řemen. Když se na něco rok chystáte, a pak je všechno jinak, je to velká škola pokory. Olympionici o tom ví své. Změnit to nemohou, uvnitř duše to

Je to paradox. Nyní, když bych měla mít na psaní blogu daleko více času, najednou docházejí slova i čas. Dochází nám i peníze, trpělivost, zásoby ve spíži? Zatím ne, chvála bohu. Ale je jen otázka času, kdy nám to všechno konečně dojde. Ten úvod

Už deset měsíců se chystám na Zrození Úžasné Báry. Pompézní přerod hlavní hrdinky z Popelky v Carevnu. Ale zatím to vypadá, že místo velkého tyjátru budu hrát bytové divadlo, a navíc zřejmě v ilegalitě. Je načase si obléct tričko Konce prokrastice. Bůh se směje našim plánům, tak to

Špulku od niti pověšenou na krku jsem jako správná obdivovatelka Pipi nosila už od dětství. Verzi se zlatou nití jsem měla u maturity a na potítku si ji půjčovali i ostatní spolužáci. Svírali jsme ji v ruce a dodávala nám odvahu. Pipi se nikdy nevzdává, ať to vypadá jakkoliv beznadějně. A já

Tak jsem včera zažila panický atak. Navzdory všem dostupným informacím, opatřením, rozumu a zkušenostem. Vláda vyhlásila nouzový stav a mně se sevřelo srdce a oči se mi zalily slzami. Hlavně dýchej. Dýchej! Abyste rozuměli, já se nebojím viru jako takového. Nedělá mi dobře představa, čeho jsou ve vypjaté

Poslední dny usínáme se špatnými zprávami a budíme se s obavami. V noci mi před očima tančí červené tečky na mapě světa. Místa výskytu koronaviru. Svět už není bezpečné místo k životu. Nebo že by bylo všechno jinak? Zachovat si chladnou hlavu a kritické myšlení v době, kdy nás média masírují

Princip takzvaného slow fashion vám asi přesně nevysvětlím. Je to téměř filozofie. V zásadě nenakupujete rychloobrátkové módní zboží v řetězcích, které často za nelidských podmínek šijí děti v Asii, ale kombinujete to, co už doma máte. Přešíváte, směňujete, posíláte dál. Jde o úsporný způsob, jak

Spojení studená sprcha nikdy nevěstí nic dobrého. Jako přirovnání popisuje situaci, kdy nás něco nebo častěji někdo nepříjemně zaskočil svým hodnocením, postojem, vyjádřením, reakcí. Paradoxem českého jazyka je, že po studené sprše člověk často stojí jako opařený, neschopný cokoliv udělat. Slovní

Přihlásila jsem se k odběru každodenních otázek Reného Nekudy pro rozvoj vlastní kreativity. Občas si tady odpovím veřejně. Dnes na otázku, na kterém místě, kde jsem ještě nikdy nebyla, bych chtěla žít? Většinou nějaké kouzelné místo objevíte a řeknete si, tady by to šlo. Líbí se vám

Zásadním krokem posledních dnů je ranní meditace. Vstávám dřív, ale úžasná rána nevěnuji blogu, ale sobě. Poslouchám čtvrthodinovou meditaci ještě ve vyhřáté posteli a nechám se unášet příjemným hlasem z reproduktoru a svým tělem prostupovat teplo a barvy. Je to opravdu osvěžující. Můj obraz v zrcadle, když dorazím

Jednou jsem takto nenasedla do auta s mými kolegy, kteří jeli do Prahy. Prostě jsem iracionálně tušila, že by se autu se mnou mohlo něco stát, a zůstala jsem doma. Vůbec mé nepřítomnosti cestou nelitovali, protože jsem jim nechala svou vymazlenou svačinu, a vlastně dodnes na to vzpomínáme

Pokaždé, když chci poslat odkaz na svůj blog nějakému muži, mám obavy, že bude blog vnímat jako psaní o ženách pro ženy. Jako příběhy čtenářek v časopise Vlasta. Akorát že ta čtenářka bude zároveň autorka. Ale proč by si muži neměli přečíst o tom, po čem

Vždycky jsem si zakládala na svém rukopisu. Měla jsem v 1. třídě jako první ze všech „číňana“, propisku s tence píšící náplní. Byli jsme generace, která už nepsala inkoustem ani v plnicích perech. Postupně jsem se vypsala do rukopisu, který byl obtížně čitelný, ale při troše snahy se rozluštit

Nemusíte nic říkat, stačí, když se na vás podívají. Znají všechny souvislosti. Nezlomí nad vámi hůl, ani když roztáčíte kolo své sebedestrukce a sebelítosti už potisící. Ví, že jim kdykoliv pomůžete s čímkoliv. Víte, že vám kdykoliv pomůžou s čímkoliv. To jsou staří přátelé. Starý přítel

Když byla naše dcera malá, vyprávěl jí můj muž před spaním pohádku o zvířátkách. Jak utekla od špatného hospodáře a přemohla loupežníky. Výčet všech zvířátek uspává posluchače i vypravěče a dobro zvítězí nad zlem. Mám tu pohádku spojenou s pocitem bezpečí, klidu, lásky a rodinné náruče. Občas přijde chvíle,

Krize středního věku je něco velmi směšného až posměšného, pokud jste člověk mimo střední věk. Protože když touto krizí, známou a nevyhnutelnou, právě sami procházíte, moc se nenasmějete. Pořád si spojuji své pocity křečka v kole s nebezpečně se blížící padesátkou a nutno říci, že k hlavě se nadšeně

Zastavte čas! Už jen čtyři měsíce do mé snahy stát se Úžasnou Bárou a já mám pocit, že stojím na místě. Začínám si klást otázky, spoustu otázek. Co se stane, když to nestihnu? Proč jsem se do takového experimentu vůbec pouštěla? Proč jsem pozvala na oslavu své úžasnosti

Ten člověk mluví a mluví, ale já vůbec nevím, co říká. Mluví česky, mým rodným jazykem, s použitím mnoha cizích výrazů. Jednotlivým slovům rozumím, ale ty věty nemají žádný význam. Tohle není další noční můra, bohužel. Je to skutečné pracovní jednání. Po čtyřech

Naše dcera byla opět malá. Na malou chvíli jsem ji na nějaké oslavě u nás doma ztratila z dohledu. Když jsem ji opět našla, byl z ní malý budhista s vyholenou hlavou, v šafránovém rouchu a skelným pohledem. Chtěla jsem ji obejmout, ale zjistila jsem, že jsem si

Otázka, kterou si už druhý den kladu, zní: Má venkovní teplota vliv na intenzitu, s jakou vnímáte bolest? Může zmrzlá hlava nárazem prasknout na dvě poloviny? Nebo naopak mráz zastaví případné krvácení, protože krev tuhne prakticky okamžitě? Jestli se vám zdají mé myšlenky z cesty,

Věřte, nevěřte, jsou lidé, kteří tento blog čtou pravidelně, ba co víc, dožadují se pokračování. A tak k dnešnímu usínání nebo zítřejší ranní kávě píšu jeden blog jen pro tebe, ty víš kdo J. Úplně vidím ten obrovský vysoký hrnek plný rozpustné kávy a mléka,

Jestli mě něco ubíjí, je to stereotyp. Jestli mě něco ničí, jsou to neustálé změny. A mezi tou pumou v kleci a štvanou lesní zvěří se snažím najít vnitřní klid a rovnováhu. A klíče od klece. Když máte pod kontrolou dvířka, kterými můžete procházet dovnitř i ven podle vlastní potřeby, je

„Tak vy jste ta Úžasná Bára?“, ptá se mě paní za přepážkou na poště. Přišel mi balík s mým občanským jménem a dodatkem, že jsem Úžasná. Paní si mě prohlížela s brýlemi na nose, jako by si říkala: Tak to jsme tady ještě neměli. A víte co? Podívala jsem

Je dobré dávat si v životě velké výzvy. Napsat své jméno na plakát a vyvěsit ho ven, i když ještě netušíte, co vlastně lidem nabídnete za show. Já teď čelím blogové výzvě každý den a věřte mi, že ještě pět minut před tím, než začnu psát, nevím o čem.

Jak nám venku ubývá denního světla a slunečního svitu, je pro mne stále těžší ráno vstávat a večer číst. Kromě toho, že si člověk může melatonin doplňovat v tabletkách, což mi připadá jako krajní řešení, můžete si vylepšit život v temnější polovině roku i jinak. Přirozeným denním

Jsem člověk, který nesmrká a nekýchá po celý rok. Lidi, co pořád potahují nosem a kýchnou desetkrát za sebou i v letním parnu, mě nebetyčně rozčilují. Svého času jsem v kanceláři stanovila počet kýchnutí na osobu a den. Dnes bych musela na chodbu i já. Dorazil podzim a s ním i moje rýmička. Hepčáááá!

Se seriálem Božena vstoupila do našich životů i dávno zapomenutá staročeská jména, jako Kajetán (Tyl) nebo Bolemír (Nebeský), Dobromila (Rettingová), Svatopluk (Presl), Ignác (Thám). Z dob národního obrození známe i Šebastiána (Hněvkovského) či Klimenta (Klicperu). S podobnými jmény se v současnosti setkáváme jen zřídkakdy, ale móda se vždycky obrací

Vypadá to, že se mi opět někam zatoulal jeden den. Aplikace v telefonu je nemilosrdná. Nebo je to všechno jinak? Že by ten den skrýval potenciál a aplikace chránila mé počty? Záleží na volbě slovníku. Pokud zvolím ten nově objevený, transformační, budou se dít věci!

Sprchujete se, a najednou vás napadne řešení problému, kterému jste nemohli přijít na kloub? Vzbudíte se uprostřed noci ze sna, který rozlouskl hádanku nerozluštitelnou během dne? Pak jste na tom jako já. Nejlepší nápady ze mne padají v okamžicích, kdy je nemohu okamžitě zachytit, a tak často mizí v propadlišti dějin.

Od mala patřím k těm podivínům, kteří dokáží číst knihu celou noc a nevnímat svět kolem sebe. Dokážu si ten pocit vlastního světa vznikajícího v mé hlavě řádek po řádku ještě stále vybavit, tu euforii, ten rauš. Jen už jsem hodně dlouho takovou knihu, která by

V rámci zachování duševního zdraví je někdy lepší zprávy z domova ani ze světa moc nesledovat. Někdy se vám ale mohou otevřít nové obzory a můžete poznat nové způsoby, jak si duševní, v tomto případě spíše duchovní kondici udržet. Tak jsem se dozvěděla, že na trh přichází první

Pracovala jsem v životě už na řadě míst a pro spoustu různých společností a organizací. A jak to tak vypadá, výčet mých pracovních zkušeností ještě není ukončen. Aktuálně sbírám zkušenosti ve výrobě nízkoteplotních topných systémů. Je ze mě čerpadlářka. Moji zaměstnavatelé byli třeba: JZD Rudý říjen a jeho zpravodajský

Viděla jsem v knihkupectví namačkané vedle sebe dvě knihy. Zázračný úklid od Marie Kondo a Jeď dál od Austina Kleona. Koupila jsem si tu druhou, mimochodem čtvrtou ze série. A dočetla jsem se, že ta druhá kniha se té první tak trochu vysmívá. To mě pobavilo. Teď se v regále

Tvořivost není rovná přímka s jasným začátkem i koncem, ale spíše smyčka, která nás pokaždé, když něco dokončíme, vrací na start. Kdo nezažil muka hodin nad listem prázdného papíru, kurzorem tepajícím na monitoru, pocity vyhoření, zmaru a prázdnoty, ten nepochopí. Tuto krásnou definici jsem bohužel nenapsala

Sedím ve vlaku, který mne ojíněnou krajinou unáší směrem ku Praze. Zapomněla jsem si doma brýle, takže jsem přečetla v novinách všechny palcové titulky, podívala jsem se na fotky a z palubního menu vybrala to, co znám i bez čtení. Na dívání se z okna brýle nepotřebuju, a je to naprosto senzační. Počítač

Bláznivý, šílený, nenormální, děsivý, nekonečný. Tak popisovali rok 2020 lidé, kterým se život loni otočil nečekaným směrem. Už aby skončil, přáli si svorně. Já však budu na uplynulý rok vzpomínat s radostí a vděkem. Byl to rok, který mě vrátil domů ve všech významech tohoto

Chemie je vědou mimo moje chápání. Pamatuju si pouze pro život zásadní informaci, že kyselina se leje do vody. A historku o tom, jak si dva chemici v domácnosti psali vzkazy pomocí periodické soustavy prvků. Na lístečku na stole bylo napsáno: Cu. Jasné jako facka, že jo? Prostě měď, latinsky

Taky je vám někdo sympatický, jen co vejde do místnosti, zatímco někdo druhý vám přijde nesnesitelný ještě dřív, než otevře pusu? Teorií o tom, jak lidské tělo funguje, je mnoho, a každý má tu svou, které věří. Já třeba věřím na energetické vlny, které

Kdyby se měl někomu postavit pomník, byla by to moje maminka. Ona je neuvěřitelná a socha v nadživotní velikosti by měla být ze zlata. Nechtěla jsem, aby nám doma pomáhala s úklidem po tom velkém třesku, protože sama má práce nad hlavu s péčí o tatínka. A tak dnes v poledne

Pokud opět postrádáte několik blogů, jste v obraze. Kromě dvou dnů hledám i klíče od auta, zubní kartáček, kaktus a rám na obraz. Zatímco věci i dny mizí v červí díře, děti přibývají. Do skříně s alkoholem jsem si už proklestila cestu. Tak na Toníčka! Poslední, tedy doufám, zmínka o malování v našem

Mé životní číslo je 1. Slunce. Ze všech charakteristik čísla, které vypočítáte prostým součtem všech číslic ve vašem datu narození, mě nejvíce fascinují údajné sklony k vůdcovství. Osobní váhavost a obtíže v hledání vlastní cesty? Určitě!  Malá pomoc a podpora z vnějšku? Velmi často! Osamělost? Ano, bohužel ano.

Snažím se psát blog časně ráno, když jsem ještě naplněna klidem a mírem. Vidím svět pozitivněji, dokud spí a včerejší křivdy jsou zapomenuty. Protože jak se to kolem začne probouzet, je těžké nevyřídit si ve svém deníčku své účty s každým, kdo mě zrovna vytočí. Dnes jsem

Celá léta sním o tom, že vydám vlastní knihu. Už jsem se dostala do části jedné, pomohla jsem na svět asi dvanácti publikacím jiných autorů a můj hlas uslyšíte ve sboru na čtyřech cd nosičích. Až teď jsem zjistila, že mou fotku najdete i na titulní straně knihy. Byl

Psát každý den je těžké. Těžší, než jsem čekala. Najít čas, kdy psát a editovat web. Najít témata, která se nebudou stále dotýkat jen mých blízkých a mého aktuálního emocionálního stavu. Snažit se být Úžasnou Bárou každý den je prostě dřina. Musím se vyrovnávat se spoustou

Vypadají podobně, znějí podobně, ale jejich význam vnímám naprosto jinak. Slova osamělost a samota mohou působit jako nežádoucí jevy v našich životech. Je tomu skutečně tak? Být sám – sama o samotě, na tom nevidím vůbec nic špatného. Pokud nejste extrémní extrovert, který potřebuje

Ten novinový titulek mě fakt zaskočil. Začínají dvacátá léta. Na rozdíl od let desátých, která byla v tomto i minulém století spíše nevýrazná, za pár dní začíná dekáda, která dosud označovala bezstarostný životní styl, jazz, dobu krásné módy a lesk večírků a divadel. Jaká budou ta nová

Myslím, že mám dost čtenářů – svědků na to, že píšu svůj blog denně. Cvičná kontrola countdownu ale opět ukázala, že mi tři dny chybí. Tři dny, které jsem ztratila někde v těch záhadných časoprostorových skulinách. Jako by vám dnes někdo řekl,

Rodinné návštěvy a všelijaká vánoční kulturní povyražení mi zabraly celé dva dny, takže fakt nebylo kdy psát. Pak jsem zase byla vytočená a nahněvaná na sousedy, takže jsem se potřebovala nejprve uklidnit, abych si tady jen nevylívala svá osobní trápení. Je přece tolik zajímavějších

Těsto na perníky? Mám! Těsto na vánočku? Jasně! Už od rána kyne u topení. Tak ještě sbalit vál, váleček, mouku, vajíčko, zástěry a všechno to odvézt do cizího města, tam to upéct a nechat sníst cizím lidem. Takto vypadá ideální den naší rodiny. Protože Bača peče vánočku

Největší inspirací spisovatele a každého milovníka příběhů jsou sami lidé kolem nás. Ať už je známe nebo jen vedle nich sedíme v restauraci, v čekárně, ve vlaku. Ať se nás přímo dotýkají nebo se dějí zcela neznámým lidem. Historky ze života jsou tak šílené, že byste je nevymysleli ani

Víte, jaké to je, když máte konečně chvilku času jen pro sebe? Káva voní, knížka i brýle čekají, až se s nimi vnoříte do společného světa příběhů. Jen si sednout do stínu a být chvíli v klidu, sami se sebou a svými literárními hrdiny, se zrnky skvělé kávy čerstvě pomleté a uvařené

Jednou za čas začnu s generálním úklidem. Vymetám pavučiny ze všech možných koutů, nekompromisně vyhazuju nebo nepotřebné daruji potřebným, vysypávám koš, třídím věci do složek a uklízím si je tam, kde je nikdo nenajde. Čtu si poštu a snažím se odpovídat důležitým nebo milým lidem (jsou to

Kulatý den mého coutdownu tak trochu vyzývá (brzy, jazyk, nazývati, Ruzyně) k rekapitulaci. Co se událo za prvních 65 dní mé Výzvy#365? Je to cesta do pekel marnosti nebo jsem se někam posunula? Jak říká můj tata, RADŠI NEVÍM. Já totiž nejsem sama se sebou nikdy spokojena.

Věřte, nevěřte, ztratila jsem jeden den života. Tedy, obrazně. Stačí vyměnit telefon, a dějí se fakt divné věci. Některé apky skáčou z jednoho telefonu do druhého samy jako žabky. Některé vymazlené a perfektně fungující vychytávky však nenávratně zmizí. Že se při přenosu některé kontakty ztratí, s tím

Mám za sebou prvních padesát dní své #Výzvy365. Jsem na sebe pyšná za to, že jsem vytrvala a skutečně denně píšu, jak jsem si předsevzala. To je skvělé a klepu si na rameno. Není to úplně lehké, ale proto to má význam. Alespoň pro mne, představitele neukázněnosti,

Kdyby se konalo mistrovství světa v sebedestrukci, a termín padl zrovna do mého černého období, myslím, že bych rozhodně skončila na bedně. Nikdo mi nedokáže tak zničit den jako to dokážu já sama. Ještě není tak zle, když o tom dokážu psát a dívat se na to s nadhledem, ale

Probudila jsem se dnes uprostřed noci s utkvělou myšlenkou, která mi nedala spát. Všechny mé nejbližší kamarádky mají normální nebo malé nosy. Některé dokonce nosíky titěrné, v drobných hubených obličejících. Já mám silný rovný nos, prostorově výrazný. Proč zase musím vybočovat z řady? Říká se,

Kdybyste věděli, že uspějete, do čeho byste se v životě pustili? Co byste udělali jako první? Žít tak, jako by nic nebylo nemožné, je fascinující návod k naplnění života. Jenže automatický kritik v naší hlavě je silnější než pud sebezáchovy. Neblázni, ztrapníš se. Selžeš. Přijdeš

Blog, zvláště ten autorský, deníkový, je taková brána do duše. Sdílím tady veřejně řadu svých pocitů, zážitků, nápadů, zkušeností. „Jako bych s tebou mluvil nedávno,“ shrnul pocity mnoha pravidelných čtenářů Tom, který stál u zrodu těchto stránek a který mi vylepšuje statistiku čtenosti z USA.

Tak přišel první mráz. Ty dva nejkrásnější muškáty, které mi včera bylo líto ostříhat a zazimovat, jsou teď pokryty jinovatkou a jejich krása zamrzla v němé výčitce. Mně je taky zima a dalších pár měsíců bude. A koho to zajímá? Jo dřív, to bývávaly jiné