Fejetony a zamyšlení

Na přelomu tisíciletí byly velkým hitem videokamery. Byly obrovské, nosily se ve speciální brašně a musely se do nich kupovat pořád nové kazety, protože měly dobu záznamu 60 nebo 90 minut.

Většina dětí raději dárky dostává, většina dospělých je raději daruje. Očekávání na obou stranách jsou veliká a není snadné ze sebe dostat tu správnou reakci.

Zemská gravitace prochází v posledních dnech nějakým zásadním upgradem. Zesiluje, a to tak, že velmi. Věci, pokrmy, nástroje, a hlavně lepkavá těsta jsou přitahována k zemi v nebývalé míře.

Dnes sedám před prázdnou stránku a píšu automatický text. Tedy nepřemýšlím, nedumám, nepřipravuju si žádné argumenty pro žádnou stranu, protože není téma, nejsou strany, je jen klávesnice, Word a já.

Začal listopad, můj nejméně oblíbený měsíc roku. Abych předešla obvyklým splínům, které se mě drží jako zlomyslná tma, rozhodla jsem se zavzpomínat na různé veselé historky, které jsem zažila a dosud o nich nikdy nenapsala.

Jsem člověk, který strašně nerad plýtvá energií. V podstatě jedu v úsporném režimu a když je třeba, tak se hecnu a vydám krátkodobě spoustu sil na něco konkrétního.

Kniha Svět Úžasné Báry je plná překvapení. Jedním z nich je zašmodrchaná historie kolem jmen autorek. Ve skutečnosti totiž knihu stvořilo duo Janečková – Jančíková.

Nemám ráda laskavý humor. Takovou tu „člověčinu“. Hlazení po srsti s blazeovaným úsměvem a vědomím, že dělám správnou věc.

Svůj blog považuji za svůj prostor pro své vlastní názory. Nepíšu na zakázku ani na přání, leda že by úplatek stál opravdu za to.

V kuchyni hraje rádio starý hit Teamu s názvem Reklama na ticho. Uvařím si kafe a rádio jedním otočením cuplíku vypínám.

Věřím tomu, že když si něco opravdu přejete, ono se vám to splní. Možná ne cestou, kterou očekáváte, možná ne očekávaným způsobem ani z očekávané strany, ale splní.

Člověk, který vyjde z vězení, si prý se svou svobodou zpočátku neví rady. Je trochu ztracen. Podobně se cítím já, když je dům po povrchu douklízen.

Nikdy nemůžu ty tvoje stránky najít. Pořád hledám Zoufalou Báru, napsala mi nedávno kamarádka Bára. Narážela tak na mé stránky Zoufalcovy zápisky, které jsem měla dříve. Vlastně je ještě stále mám, ale už na ně moc nepřispívám. Nechtěla jsem být jen Zoufalá,

Vzbudila jsem se uprostřed noci bolestí. To není nic příjemného a zná to každý z nás. První tři sekundy blaženého nevědomí a pak bolest vystřelující své ohnivé šípy po těle.

Jsou životní události, které rodinu spojují, jako sňatek nebo křtiny nebo pohřeb. Koupě nového domu. Pak jsou události, které mají tendenci rodinu rozbít.

Chcete-li strávit s někým zbytek života, zeptejte se ho, jakou doma poslouchali hudbu. Protože vzpomínky na dětství nevymažete, ani kdybyste se přestěhovali na druhý konec světa.

Od mé poslední dovolené s maminkou uplynulo asi 35 let. Mezitím se odehrála spousta životních kotrmelců a událostí, které nás trochu semlely a hodně posílily.

Rozhodně nejsem člověk, který ráno vstane a pustí si televizi. Přijde z práce a sedne si k televizi. A v noci se u stále běžící televize probudí s hlavou zalomenou. Já doma nejvíc ze všeho miluju ticho. Ticho je pro většinu pracujících matek nedostatkové zboží, stejně jako samota. Teď se občas konečně